Jednou se mi zdálo...(upraveno, ale na základě skutečného snu)

29. května 2012 v 20:45 | Anne(já) |  Výblitky
Procházel se nočním městem. Nebylo to v těchto dnech nic neobvyklého. Bloumal jen tak ulicemi, vzhlížel do rozsvícených panelákových oken a přemýšlel o životě. V těchto chvílích vždycky míval největší radost z toho, že právě může existovat. Že mu tohle všechno bylo dopřáno.

Bylo mu okolo třiceti. Se svou přítelkyní Katkou bydleli zrovna v takovém panelákovém bytě, jakých bylo všude okolo spousta. Velmi ji miloval, ale po pěti letech snad každá zamilovanost vyprchá. I z jejich vztahu už tak nějak vyprchal pocit výjimečnosti. Do práce a z práce. Sníst večeři, kterou mu připravila a jít spát. Právě proto mu tyto noční procházky dávaly tolik. Připadal si volný. Katka už byla dávno v posteli a oddávala se snění. Vždycky počkal, než usne a poté se potichoučku vytratil. Věděla, že ji takto opouští, ale nikdy se při jeho odchodu či návratu neprobudila. Nebylo jí to zrovna po chuti, ale mlčela.

Šel dál malou temnou uličkou. Vždycky ho fascinovala. Chybělo tu osvětlení a domy zde vypadaly poněkud opuštěněji. Najednou zaslechl volání. Byl to zvláštní hlas, ženský. Mrazilo ho z něj. Pátral dál po původci hlasu. Přiblížil se ke vchodu do jednoho z domů, hlas se zesiloval, až jasně rozeznal volání o pomoc. Co víc, najednou se mu zdálo, že ten hlas odněkud zná. Byl mu známější než cokoli jiného. Byl to hlas Katky. Zněl trochu jinak, než obvykle, ale Petr podvědomě věděl, že to je ona. Rozrazil vchodové dveře a běžel po úzkém schodišti. Všude byla tma, takže několikrát zakopl. Najednou narazil na prosklené dveře, za kterými se svítilo. Nepamatoval si, že by se z některého z oken v tomto domě linulo světlo. Hlas zněl naléhavěji. Neváhal a vkročil. Ve vteřině se za ním zabouchly dveře a on se ocitl v "bytě". Hlas utichl. Petr zůstal několik vteřin stát, jako by jeho nohy byly přilepené k podlaze. Ale nebyla to ve skutečnosti podlaha. Po celé zemi tu rostla tráva. Zářila odlesky světla na kapkách rosy. Všechno tu bylo jakoby orosené. Rostliny vysoké jako on, s velkými placatými listy a obrovskými barevnými květy. Nic tak nádherného a zároveň děsivého ještě neviděl. Odhodlal se udělat pár kroků dál do nitra "bytu". Došel k průzračné studánce, u které seděla nahá dívka, přikrytá jenom svými zlatavými vlasy. Usmála se na něj a hodila drzý pohled, ale za chvíli si zase začala pročesávat své vlasy, jako by tu Petr už nestál. Nemohl uvěřit svým očím. Neustále si je protíral a čekal, že se před ním celá tahle říše rozplyne a on se objeví zpátky na ulici. Tak se ale nestalo. Vlepil sám sobě pár facek, ale ani to mu nepomohlo se probudit. Něco ho nutilo jít stále dál. Prošel okolo pokřivených jabloní, které, i přes své stáří stále rodily krásná velká jablka. Měl chuť, ale bál se je utrhnout. Najednou si všiml, že šlape po různobarevném mechu. Rostliny okolo něj byly stále tak obrovské, jako na začátku, ale tentokrát se proměnily v dlouhé stonky, které se před ním stáčely do spirál a uvolňovaly mu tím cestu. Neustále se ohlížel. Rozhodně tu nebyl sám. Rostliny okolo něj si špitaly a posmívaly se mu. Měl pocit, že za ním něco běží, ale když se ohlédl, uviděl už jen stín, jak se záhadný tvor snažil ukrýt. Petr cítil na svém těle jakousi záhadnou energii. Jako by vzduch okolo něj byl hutnější, než obvykle, jako by vířil a vibroval. Za chvíli ho brněly všechny končetiny. Dokonce i ušní bubínky. Jako by tu hrála hudba. Ne hudba, ženský hlas. Když si představoval bájné sirény, připisoval jim právě takový hlas. Vábivý, nádherný, ale přesto ohlušující. Pozoroval, jak mu naskakuje husí kůže. Měl opravdu strach. Přesto šel dál, až došel na malý palouček, kde rostl starý strom, ještě zkřivenější, než všechny ostatní.

"Vítej!", zazněl za ním skřípavý hlas. Otočil se, ale nikdo nikde. "Snad nejsi vyděšen.", ozval se hlas znovu. Petr se otočil zpět a pod zkřiveným stromem uviděl stát postavu. Tedy spíš postavičku. Malého šedivého skřeta s vrásčitou kůží, ale poměrně milým výrazem. Na sobě měl žlutý pláštík. "Tak co se ti zdálo?", zeptal se mužík. "C-co by se mi mělo zdát? Já jen…", byl ze sebe schopný vydat Petr, ale mužík mu skočil do řeči: "Ocitl ses ve snové říši, něco se ti zdát muselo." "Já jen šel, ale pak jsem uslyšel její hlas…", koktal dál Petr a nechápal, co po něm skřet chce. "Takže je v tom nějaká dáma, takových případů tu míváme málo." odvětil šedivý mužík. "Ocitl ses ve snové říši, sem se člověk nedostane jen tak bez důvodu. Něco tě trápí, jsi tu proto, aby sis něco uvědomil. Je ti souzeno být tu tak dlouho, dokud se ti nebude zdát ten stejný sen, pro který ses sem dostal." "Takže tohle byl jen sen? Ta procházka, Katčin hlas, ten dům…", vyhrknul ze sebe vyděšený Petr. "A jak dlouho to bude trvat?" "Každý má určený svůj čas, každý je jiný…můžeš tu být roky, nebo tu můžeš být sotva den."

Petr začal propadat zoufalství. Rozběhl se ke vchodu, vyběhl z něj, ale jakési silové pole ho nepustilo dál, než dva kroky ze dveří. Viděl svět za nimi, viděl schodiště, po kterém sem přiběhl, viděl dokonce i sousedku vydávající se na nákup. Až teď mu došlo, co skřet říkal. Možná den, možná roky. Rozhodl se jít spát. Musí snít, aby mohl pryč. Ulehl tedy zpátky na palouk pod strom, tam si připadal nejbezpečněji. Schoulil se do klubíčka a snažil se usnout. Trvalo to dlouho, ale jemné vibrace vzduchu ho nakonec přeci jen ukolébaly. "Petře, Petře, pomoc!" S trhnutím se probudil. Zezačátku neviděl nic, jen záři, ale poté začal rozeznávat obrysy a úsměv své spící Katky. Ovinul kolem ní svou ruku, ona ze spánku zamrčela, přitiskla se k němu a oba ještě tak hodinku spali. Spali tak dlouho, jak chtěli, byla sobota. Za poslední léta jedna z nejkrásnějších…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leinad Leinad | Web | 31. května 2012 v 1:47 | Reagovat

Při čtení mě z toho zamrazilo. Hezký příběh. :-)

2 Anne Anne | E-mail | Web | 31. května 2012 v 1:49 | Reagovat

[1]: V tom snu to nebylo ani tak děsivý, jako kouzelný...možná jsem to nepopsala moc dobře, ale byla to vážně pohádková země...některé věci vypadaly jako sladkosti :-)

3 Jehane Jehane | E-mail | Web | 19. června 2012 v 14:36 | Reagovat

Teda! Tohle je opravdu nádherný příběh. Taky se mi občas zdají docela živé sny, možná bych si je měla začít psát... Sny jsou úžasný materiál pro příběhy :)

4 Anne Anne | E-mail | Web | 19. června 2012 v 14:38 | Reagovat

[3]: Tak se je i líp naučíš zapamatovávat a orientovat se v nich. A je to docela dobrá metoda jak dosáhnout lucidního snění

5 matylka matylka | 26. června 2012 v 16:28 | Reagovat

taky si píšu sny, občas, nebo je spíš někomu píšu. jsou různé, šílené, živé, děsivé a klidné, ale pořád jsou o tomtéž. :) ale proto se těším každý večer či noc, až usnu, protože jsem zvědavá, co se mi bude tentokrát zdát. je to moc hezky napsané :)

6 Fildan Fildan | 13. května 2013 v 17:35 | Reagovat

máš to moc pěkné, to musím uznat, asi si to napíšu do slohu zrovna máme tohle téma :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama