V novém...

19. září 2013 v 21:15 | Anne |  Témata týdne
Víte, jak se říká, že člověk pozná co měl až ve chvíli, kdy to ztratí? Už několikrát jsem se o tom sama přesvědčila, ale dnes při procházce se psy mi to došlo znovu...

Jdu téměř podzimní krajinou, jen já a mí psi. Krom hluku cvičení z nedalekého vojenského prostoru nás neruší nic (i to cvičení je spíše výjimečný stav, jindy tu bývá božské ticho). Za celou cestu nepotkáme živáčka. A ať se zatouláme na kteroukoli stranu, vždycky dojdeme do lesa. Vzduch voní mokrou hlínou ze zoraných polí, ale ani těch tu není moc, tady nahoře se daří tak maximálně bramborám. Chvíli do kopce, pak zase z kopce... nedá moc práce zajistit to, aby mi veškerá civilizace zmizela z dohledu. Když náhodou potkáme asfaltovou cestu, většinou na ní nepotkáme jediné auto. Ale to teď zažiju už jen na návštěvách. Tady, kde bydlím teď, je to úplně jiné. Ačkoli nebydlím zrovna ve městě a naše okno působí mezi všemi poli spíše jako maják, není to tu takové jako "doma". Blízká dálnice není jen na doslech, ale i na dohled. Přes pole dokonce vidím nejblížší nákupák a mám vlastně Olomouc tak trochu jako na dlani (nedělá mi problém dojít tam pěšky). Taky to tam autobusem trvá sotva 20 minut (a to mezitím stihne spoustu zastávek). Nevadilo by mi ani to, že mám město tak blízko, při ranním vstávání do školy to samozřejmě ocením a to, že si můžu jet kdykoli nakoupit, taky není úplně na škodu, ale vůbec bych se nezlobila, kdyby to bylo tak trochu přes kopec. Jenže kde bych jako na Hané chtěla hledat kopec? Pole, samé pole a nic, než pole... Člověk se tu do lesa dost projde a rozhodně při tom potká víc lidí, než je zdrávo. Bojím se tu jít v noci kamkoli sama... "U nás" bych měla jistotu, že nikoho nepotkám, šmatlám tam po lesích už od poměrně útlého věku, tady se bojím bez psa pomalu i za světla... Ale snad si na tu placku placatou hanáckou zase zvyknu. Na věčnou mlhu, co se mi povaluje okolo oken, na oblohu, kde přes světla není vidět zdaleka tolik hvězd, na to, že na procházce nejsem sama (a nemůžu si na ní zpívat, aniž bych ušla trapným pohledům okolí)... Nejvíc mi tu ale stejně bude chybět celá naše smečka, kterou si s sebou prostě vzít nemůžu. Útěchou mi budiž to, že kdykoli, když pojedu za mámou, budu moct vzít psiska na ukrutně dlouhou procházku a jít se ztratit někam do lesa.
Nedokážu pochopit lidi, kteří do lesa nechodí... Nerozumím jim a asi ani nechci.
Nejraději bych končila něčím poučným, nebo alespoň výraznou pointou, ale nemůžu an nic přijít, tak se spokojím alespoň s prostým konstatováním, že není vesnice jao vesnice...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 19. září 2013 v 21:41 | Reagovat

Žiji na podobné vesnici jako Ty nyní,... Máš alespoň to štěstí, že jsi to nádherné, zalesněné vesnické prostředí zažila a máš na něj vzpomínky. Já o tom mohu jen snít=)
Děsím se toho, že takovéto "městské" vesnice se stanou zanedlouho ze všech stávajících...

2 Anne Anne | 19. září 2013 v 22:04 | Reagovat

[1]: té ve které jsem bydlela něco takového v nejbližších letech snad nehrozí... ale abych nehanila své nové obydlí, tak mám v plánu o něm napsat nějaký článek v lepším světle... je to hodně zajímavé místo

3 edithhola edithhola | Web | 19. září 2013 v 22:48 | Reagovat

Takhle když to čtu, to vypadá idylicky a hned bych na takovou dlouhatánskou procházku šla. Ale naštěstí bydlím ve městské čtvrti, kde mohu dělat procházky a přitom nebýt úplně sama v lukách. Vlastně to vůbec neumím, tak o tom jen sním.

4 V. V. | Web | 19. září 2013 v 23:12 | Reagovat

Ahoj, moc hezký článek :))
Ráda čteš? Přijď se podívat na můj blog! Možná najdeš několik povídek, které se ti zalíbí. :) http://feel-you-closer.blog.cz/
Díky
-V.

5 Kerria Kerria | Web | 20. září 2013 v 13:11 | Reagovat

Když jsem poprvé přišla na Hanou (na dovolenou), tak jsem byla doslova zděšená. Placka na níž nebyl téměř jediný záchytný bod, na němž by mohlo oko spočinout. Každá krtina se tu honosně nazývá kopcem. Každá louže, kterou kamenem přehodí i malé dítě, je rybníkem. A každý shluk stromů, který se dá přejít za víc než čtvrt hodiny, je lesem. :-D
Po pár letech jsem se vrátila natrvalo a docela se mi tu líbí. Asi záleží i na tom, s kým tu jsi.

6 Anne Anne | E-mail | Web | 20. září 2013 v 14:36 | Reagovat

[3]: Ale nikdy není pozdě to vyzkoušet. Záleží na povaze člověka, já nejsem zrovna moc společenská a nejlépe se umím kochat přírodou úplněsama, když nic nemusím.

7 Anne Anne | E-mail | Web | 20. září 2013 v 14:36 | Reagovat

[4]: čtu moc ráda, určitě se mrknu

8 Anne Anne | E-mail | Web | 20. září 2013 v 14:38 | Reagovat

[5]: To samozřejmě záleží... a já jsem tu s milovaným člověkem... a hlavně můžu zamčít bránu a schovat se mezi zdmi pevnosti, což je absolutně k nezaplacení, tam uvnitř je to svět sám pro sebe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama